.: INTOXICATED :.

Navigace

1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8

KAPITOLA 6

Nespali jsme, jen jsme odpočívali se zavřenýma očima, když se noc přehoupla do nového dne. Poprvé se mi noc nezdála tak zoufale dlouhá. Tiskl se ke mě pod pokrývkou a já si naplno vychutnávala ten pocit, rozhodnutá zůstat takhle ještě hodně dlouho.

Bylo to perfektní. Jeho blízká přítomnost obklopovala moje smysly a pokud jsem si kdy jako člověk myslela, že je jeho vůně dokonalá, teď jsem si uvědomila jak jsem se mýlila. Byla mnohem víc. Prostupovala mě a já jí vnímala každou částečkou kůže.

Zezdola se náhle ozvaly zvuky a já se nerada vrátila do reality. V noci jsem neslyšela ani jeden cizí zvuk, ale nedokázala jsem určit jestli to bylo tím, jak jsem se cítila nebo tím, že všichni ostatní byli potichu. Automaticky jsem se snažila zabránit přívalu krve do tváří, než jsem si zase jednou uvědomila, že to už není potřeba.

„Emmette!“ zaječela Rosalie zespoda a já to slyšela jako kdyby stála přímo vedle mě. „Tohle se prostě stane, je to jasné?“

„Rose,“ slyšela jsem Emmettův hlas, který byl o hodně tišší a blýskal se v něm pobavený tón. „My přece neumřeme.“

„Nehodlám nic riskovat,“ odpověděla mu Rosalie, ale její hlas byl teď podmanivý a nádherný v každém možném směru. Podle všeho stáli teď už blíž u nás, protože jsem je slyšela daleko jasněji, i když mluvili potichu. Sama pro sebe jsem se usmála, protože i když jsem nevěděla o co se v téhle hádce jedná, věděla jsem, že Emmett právě prohrál. „Musíme to udělat.“

Podle mých očekávání Emmett povolil. Najednou se zprudka rozrazily dveře a dovnitř vtančila Alice, následovaná Jasperem, Rosalií a Emmettem s odevzdaným výrazem na tváři. Všichni se rozhodli okázale přehlížet fakt, že jsme oba s Edwardem pod pokrývkou nazí.

„Hej,“ řekl Edward podrážděně, ale Alice jen se smíchem půvabně zakroutila hlavou a usadila se na zemi. Ostatní se rozprostřeli v pokoji a já si připadala jako pod mikroskopem. „Jasně, všichni se přijďte podívat,“ zakňourala jsem.

„Udobřování je ta nejlepší část,“ prohlásila Rosalie a já jsem si schovala obličej pod polštář. Rozesmáli se a Edward mě přitáhl co nejblíže k sobě, což mě tak rozhodilo, že jsem se stěží mohla soustředit na to co zrovna říkal Emmett.

„Už jsme ti to několikrát vysvětlovali, Bello. Nemáme před sebou tajemství,“ slyšela jsem nakonec říkat Alici. „Jako kdyby to šlo s Edwardovým plížením se v našich hlavách.“

„Alice!“

„Dobře, jako kdyby to šlo s Edwardovým nechtěným a zcela jistě absolutně nevinným slyšením našich myšlenek, které nemůže vůbec ovládat aby neslyšel to co chce slyšet kdykoliv to chce slyšet,“ opravila se Alice a já proti své vůli vyprskla smíchy, což úplně zkazilo výsledný dojem mého hlubokého uražení. „Tajemství u nás v rodině nemají žádný smysl,“ řekla nakonec a já věděla, že samozřejmě mluví pravdu. Znovu to byla ta veselá Alice, která ničím nepřipomínala její včerejší rozzuření.

„Dneska bude celý den zataženo, jedeme do města,“ prohlásila prostě a to mě konečně přinutilo vylézt z mého provizorního úkrytu pod polštářem.

„Nemůžu jet do města, někoho sním,“ vyhrkla jsem rychle a všichni se rozesmáli. „Snídaně je zdravá,“ řekl Edward a já se na něj zamračila, což vůbec nebylo lehké vzhledem k tomu, že mě držel v náručí a jeho vůně a jemný dotyk pod pokrývkou mě omamovaly. „Dělám si legraci,“ dodal.

„Kdo by byl řekl, že někdo tak starý to vůbec dokáže,“ zabrblala jsem a zachumlala jsem se víc do přikrývky a do jeho náručí.

„To Carlisle jistě rád uslyší,“ smál se Jasper.

„Nemůžu jet do města,“ tvrdohlavě jsem si stála za svým. Byla jsem z té představy k smrti vyděšená. „Je to moc brzo.“

„To víš že můžeš,“ trvala na svém Alice a její oči začaly znovu chytat ten samý nádech jako když jsem se jí snažila přesvědčit o tom, že mi některý kus oblečení tak úplně nesluší.

„Co když potkáme někoho, koho znám,“ zkusila jsem to naposledy. „Charlie se o tom dozví a pozná, že jsem mu lhala.“

„Bello, prostě pojedeme a hotovo,“ řekla Alice a její oči nepovolily žádné další argumenty. „Nikoho nepotkáme, jedeme do Port Angeles. Budeme tam všichni s tebou, musíš si začít zvykat pokud chceš vidět svého otce za pár dní.“

To byl argument, který zapůsobil a já nakonec přikývla.

„A navíc,“ promluvila ještě Rosalie a bylo vidět, že na tuhle chvíli čekala od té doby, co vešla do pokoje. „Budeme se s Emmettem brát!“ Emmett se zazubil tím svým dokonalým rošťáckým úsměvem a mrknul na mě.

„Svatba! Slyšíš to Bello? Musíme nakupovat!“ Alice byla ve svém živlu a zlaté oči jí nadšeně zářily.

„Gratuluju,“ řekla jsem jim s vynuceným úsměvem na tváři, protože se mi udělalo nevolno. Rosalie si opravdu myslí, že pojedeme do Volterry zemřít. Myslí si to všichni? Opravdu tam jedou všichni bez naděje na to, že se vrátí? Najednou jsem si přála nikdy nevylézt z postele. Edward vedle mě nic neříkal, jen se usmíval, což mě přivedlo k další otázce.

„Už slyšíš myšlenky?“ Zeptala jsem se a Edward přikývl. „Odkdy?“

„Někdy v noci,“ odpověděl prostě. Věděla jsem přesně, kterou chvíli myslí a i když byl gentleman a já nemohla moc zrudnout, tušila jsem, že mě moje oči zase prozradily.

Ještě jsme několikrát pogratulovali šťastným, už několikrát oddaným snoubencům a nakonec se všichni vytratili stejně rychle jako přišli. Edward se zvednul z postele, aby se obléknul. Chtěla jsem ho následovat, ale rukou mě jemně zatlačil nazpátek a zmizel z pokoje. Za pár vteřin se vrátil s hromádkou mého oblečení v rukou.

„Můžu tě dneska obléct?“ zeptal se a já s nesmírnými rozpaky pomalu kývla. Když se mě dotknul, znovu se mi v záblescích vracely všechny momenty předchozí noci a já se nemohla ubránit spokojenému úsměvu, i když jsem stále měla v hrudi nepříjemný pocit z myšlenek na Volterru.

„Směješ se mi?“ zeptal se najednou s nebezpečným blýsknutím očí, ale jeho rty znovu zformovaly ten křivý úsměv. Sednul si mi na nohy, aby mi mohl zapnout kalhoty, které pro mě vybral. Otočila jsem se na břicho, aby mi mohl zapnout podprsenku a každý jeho dotyk na mé nahé kůži mě rozechvěl.

„Jenom pořád nechápu, co na mě vidíš,“ kriticky jsem zhodnotila svoje tělo, zatímco se nade mě nakláněl, aby mi natáhl tričko. „Je prostě... obyčejné.“

„Po takové dlouhé době se tě můžu dotýkat bez toho, abych se bál, že ztratím kontrolu,“ roztáhl ústa do širokého úsměvu. „Nedá se to přirovnat k ničemu.“

„Kdybys neměl tak pravdomluvné oči, mohla bych si myslet, že už tě tolik nepřitahuju když neztrácíš kontrolu,“ nemohla jsem si odpustit s úsměvem, ale ve skutečnosti mi mysl nadšeně poskakovala jako vždycky, když mi říkal, že jsem krásná.

„Přestaň být vtipná,“ vrátil mi to a políbil mě. Zůstali jsme tak dokud na nás Alice zezdola hlasitě nezavolala, víc, než bylo nutné při upířím sluchu. Zašklebila jsem se.

„Už jdeme,“ zavolal Edward nazpátek, ale zdaleka ne tak hlasitě jako Alice. Líně jsme se zvedli z postele a on mě vzal automaticky do náručí. Chtěla jsem protestovat, ale přerušil mě dřív, než jsem vůbec mohla začít. „To, že už nezakopáváš na každém kroku neznamená, že tě přestanu nosit,“ blýskl po mě úsměvem. „Naopak, teď tě budu nosit ještě víc, smiř se s tím.“ Vzdala jsem to a on mě postavil na zem v koupelně.

„Ještě jsem nikdy neměla v očích čočky,“ řekla jsem, ale nakonec se mi je podařilo úspěšně nasadit a podívala jsem se do zrcadla. Byly hodně tmavé, takže moje oči vypadaly skoro normálně, až ten nepatrný rudý podtón. „Už se těším, až se toho zbavím,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Znovu mě vzal do náruče a odnesl mě dolů, kde už čekali všichni ostatní a já s radostí zjistila, že s námi jedou i Carlisle s Esme. Najednou jsem se cítila až směšně v bezpečí. Nic se nemůže stát, když jsou všichni se mnou. Protože nás bylo na jedno auto moc, rozhodli jsme že já, Edward, Alice a Jasper pojedeme v jeho volvu, zatímco ostatní si vezmou Carlisleův mercedes. Uháněli jsme po silnicích, i když ne tak rychle jako obvykle. Carlisle před námi si zcela zjevně dával pozor, aby nepřekročil rychlost o moc a Edward se za ním musel držet. Podepřela jsem si rukama krk a snažila jsem se násilím odsunout nepříjemné myšlenky pryč, dokud jsme nezastavili na parkovišti před kinem. Pomalu jsem zhluboka vydechla a už jsem se nenadechla, když mi Edward otevíral dveře.

---------------

Čekala jsem, že mě zase znovu ohromí ta vůně, protože kolem chodili lidé, ale to se nestalo. Pořád ještě jsem nedýchala a pevně jsem drtila Edwardovu ruku, když jsme šli za Carlislem s ostatními. Všichni se na mě vesele usmívali, ale já věděla, že úsměv na mém obličeji byl vynucený a zmrzlý hrůzou. Potřebovala jsem se nadechnout, nedokážu vydržet chodit okolo lidí věčně se zadrženým dechem.

Krční tepna nějakého muže, co šel kolem, se mi vysmívala svým životem. Nebyla jsem schopná odtrhnout od ní oči a začalo mi bušit v uších, navzdory tomu, že jsem neměla žádnou srdeční činnost. Ale Edwardova ruka mi zase poskytla oporu a já nakonec zavřela oči. „Nemyslím si, že to byl zas tak dobrý nápad,“ povedlo se mi vyslovit.

„Zlepší se to,“ řekl mi Jasper a to mě kupodivu uklidnilo ze všeho nejvíc. Tak nějak jsem tušila, že on mě naprosto chápe a to mi nakonec pomohlo ustálit dech. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, že i on drží ruku Alice pevně ve své a Carlisle se na mě usmál.

„Dáme si procházku po městě, než půjdeme do obchodů,“ vysvětlil mi. „Tak budeš mít šanci si trochu zvyknout a uklidnit se, než dojde na největší pokušení.“ Chytil Esme okolo ramen a vyšli jsme.

Věděla jsem, že se úzkostlivě tisknu k Edwardovi a cítila jsem jeho palec, který mě hladil po dlani. Přesto jsem nevnímala nic jiného, než každého člověka, který prošel okolo mě a pokaždé, když prošel okolo nás jsem úlevou vydechla. Po pár minutách, které se zdály dlouhé jako hodiny, jsem si dokonce dovolila dýchat, když nás někdo míjel. Jejich vůně krve mě pokaždé zaskočila a já musela potlačovat vrčení, které se mi dralo z hrdla v jednom kuse, ale zatím jsem se na nikoho nepokusila skočit, což mi přineslo trochu útěchy.

Pokaždé jsem se snažila nekoukat se na jejich krky, místo toho jsem se jim koukala zpříma do tváří a snažila jsem se přemýšlet o nich jako o bytostech. Pomáhalo to, i když můj zrak byl zamlžený žízní. Bylo snadnější představovat si nějakého muže, jak na něj doma čekají tři děti a milující manželka, než představovat si jak se mu krev řine z krku.

Nejhorší bylo, že občas se nějaký člověk, který procházel okolo nás, zastavil a zíral na nás. Chápala jsem ho – bylo těžké nezírat na rodinu Cullenových, když šli kolem. Já bych si asi myslela, že se do Port Angeles přijely podívat nějaké Hollywoodské celebrity.

Pokaždé, když se to stalo, před očima mi naskočily scény, kdy jsem neodolala člověku stojícímu tak blízko a pokusila jsem se na něj vrhnout hned na ulici. Pokaždé jsem viděla Edwardův pohled, kdy mě pevně držel a ostatní se mu snažili pomoct. Nejhorší bylo, že ty scény v mě mysli nebyly vůbec hrozné. Byly plné vzrušení z blízkosti krve a mě to děsilo.

„Měli bychom jet domů,“ zkusila jsem to zase znovu. V tu chvíli Edward vyndal svou ruku z mé dlaně a já na něj zůstala zírat. Ostatní se jako na povel zastavili a postavili se za Edwarda. Bláznivě jsem k němu natáhla ruku a zoufale jsem si přála, aby ji chytil, ale on to neudělal. Z úst se mi začaly proti mé vůli drát dávivé zvuky, když všechno okolo najednou získalo nový krvavý rozměr, jakmile nedržel mou ruku.

„Edwarde?“ můj hlas zněl jakoby z velké dálky a vůbec jsem ho nepoznávala.

„Bello, mrzí mě to. Ale musíš to zvládnout,“ říkal mi Edward a já to všechno slyšela přes tlustou zeď, která se kolem mě postavila a hrozila, že mě pohřbí a zůstane jenom to monstrum, které jsem nechtěla pustit ven.

Snažila jsem se vyrvat samu sebe z toho kómatu, snažila jsem se promluvit, ale nemohla jsem. Pokaždé, když naši nehybnou skupinku minul nějaký člověk, musela jsem vyvinout všechnu sílu na to, abych nepodlehla instinktu a nezaútočila. Bolelo mě to víc, než by jakákoliv fyzická srážka či boj mohly. Ale ta malá část člověka, která se mě pořád ještě držela, jim musela dát za pravdu. Nemůžu se pořád držet jeho ruky.

Po několika dalších úmorných minutách jsem konečně našla sílu se pohnout směrem k nim. Už jsem nenatahovala ruku, místo toho jsem si ruce omotala pevně okolo těla a oni se okolo mě semkli jako v ochranném kruhu.

Ani mě nenapadlo koukat se, kam jdeme. Cítila jsem Edwarda vedle sebe z jedné strany a Jaspera z druhé. Ten šel velmi blízko mě. „Musíš myslet na to, že je nechceš zabít,“ řekl mi velmi potichu. „Opravdu je nechceš zabít, Bello. Nemysli na to, že je snad nemůžeš zabít, protože víš, že to není pravda. Ale monstrum v tobě velmi těžce překonává soucit k těm lidem. Carlisle to říká.“

„Díky,“ vypravila jsem ze sebe potichu a byla jsem opravdu vděčná. „Pomáhá ti to?“

„Mě? Ne doopravdy,“ přiznal s napjatým úsměvem. „Přál bych si to, ale se mnou je to jiné. V životě jsem ochutnal tolik lidské krve, že je pro mě velmi těžké přemýšlet o lidech jinak než jako o jídle. Ale i já mám svoje důvody,“ řekl a podíval se na Alici s takovou láskou v očích, že jsem musela sklopit zrak. „Edward mi řekl, že jako člověk jsi byla schopná cítit lidskou krev, je to pravda?“ zeptal se po chvíli. Kývla jsem.

„Nesnášela jsem to. Dělalo se mi z toho špatně.“

„Hádám, že to ti to moc neulehčuje,“ přikývl s porozuměním. Poprvé jsem o tom začala přemýšlet. Nesnášela jsem krev. Teď jsem omdlévala potěšením jen z toho, že byla poblíž.

„Myslíš, že jí teď cítím intenzivněji než ostatní?“ Dávalo mi to určitý zvrácený smysl.

„Všechno je to relativní,“ řekl prostě a dál jsme už nemluvili.

Prošli jsme snad okolo desítek obchodů, ale u jednoho jsme se zastavili, protože se Alice dívala do výlohy. „Tam půjdeme,“ rozhodla rázně a oči jí svítily.

Samozřejmě to byl obchod se společenským oblečením a doplňky, jeden z těch dražších, které se v Port Angeles nacházely. Vevnitř byly tři prodavačky a bylo to pravděpodobně to nejposlednější místo na světě, kam bych zrovna teď chtěla vejít.

„Jsi si jistá, že tohle je pro mě to správné místo?“ zeptala jsem se Alice a zoufale jsem si přála, aby si to rozmyslela. Ale už předem jsem věděla, že se to nestane.

„Půjdeme dovnitř všichni, budeš v bezpečí, Bello,“ ujistila mě Esme a položila mi svou jemnou ruku na rameno. Musela jsem se zasmát, když jsem viděla, jak mužské části naší rodiny zhasly úsměvy na rtech.

„Nemůžeme si jít prostě po svých?“ zeptal se Emmett, ale Alice po něm šlehla očima a Rosalie se do něj se svým zářivým úsměvem na rtech zavěsila.

Podívala jsem se na Edwarda tím nejprosebnějším pohledem, který jsem zvládla a on si mě nakonec pevně přitáhl k boku a položil mi ruku okolo ramen, když jsme vcházeli dovnitř.

Nedalo se to srovnat s tím, jaké to bylo venku. Oproti lidské krvi zavřené ve čtyřech stěnách byla krev venku jenom třešnička na dortu. Jed se v mých ústech začal hromadit, sotva jsme vešli dovnitř. Držela jsem hlavu sklopenou, oči pevně zavřené a nechala jsem se vést Edwardem. Jedna část mé mysli mi říkala, že bych měla přestat dýchat, protože tohle bylo moc. Ale já se násilím přinutila pokaždé se nadechnout a doufala jsem, že si za chvíli trochu přivyknu. A trochu to fungovalo. Po chvíli jsem se odvážila otevřít oči.

Stáli jsme zády k pultu, takže prodavačky neviděly moje pevně zavřené oči a vypadalo to, že si s Edwardem prohlížíme oblečení. Rozhlédla jsem se po ostatních. Alice se nadšeně prohrabovala vším, co jí přišlo pod ruku a sem tam jsem mohla uslyšet její radostné vypísknutí nad něčím, co se jí líbilo. Rosalie stála vedle ní a i když to tolik neprožívala, vypadala, že se dobře baví.

Emmett s Jasperem bezcílně procházeli obchodem a hledali, jak zabít co nejvíc minut, než se jejich drahé polovičky vyřádí. Carlisle s Esme stáli u pultu a mluvili k prodavačkám. Dvě z nich potom odešly ven z obchodu na pauzu a za pultem zůstala jen jedna.

„Řekl jsem jim, že máme rádi soukromí,“ řekl, když oba došli k nám. „Jak se cítíš, Bello?“

Jen jsem kývla a snažila se o optimistický úsměv. Pořád jsem se nutila pravidelně dýchat, ale měla jsem pocit, že se vůně prodavačky točí okolo mě ve spirále. Byla jsem ráda, že Edward vzdal svou snahu o lekci a znovu mě drží. Ať jsem se snažila jakkoliv, hlavou mi pořád probleskávaly vize toho, jak jdu k pultu a zblízka pozoruji prodavačku, krev pulzující jí v žilách. Carlisle odešel za Jasperem a Emmettem a Esme se přidala k Alici a Rosalii. Sama pro sebe jsem se usmála tomu přirozenému řádu věcí, kdy se muži vždy při nakupování s ženami nudí. Nadechla jsem se a vůně prodavačky mě znovu chytila nepřipravenou.

„Nechápu, jak jsi vedle mě mohl vydržet, když jsem byla člověk,“ řekla jsem Edwardovi velmi tiše.

„To mi povídej,“ usmál se, objal mě tak, že se mi nohy zvedly ze země a políbil mě. Ten polibek do mě vléval novou sílu a v tu chvíli nebylo nic nemožné. Znovu a znovu jsem se musela divit tomu, že krev vedle jeho dechu nevoněla jinak než obyčejně. Vedle jeho dechu a polibků bylo všechno šedé a nepřitažlivé. Když jsme se odtrhli, dovolila jsem si jedním pohledem blýsknout po prodavačce. Dívala se na nás a v očích měla závist. Poprvé jsem se setkala s tím, že se na nás někdo nekoukal jako na nádherného muže, který iracionálně projevuje náklonnost naprosto obyčejné dívce. Tentokrát nám někdo záviděl oběma. Radost z toho mi zvedla náladu.

„Myslí si, že jsme krásný pár,“ pošeptal mi Edward a pořád mě ještě pevně držel.

„Myslí si, že jsou tu čtyři krásné páry,“ připomněla jsem mu, ale cítila jsem bláznivou radost. Stoupla jsem si na špičky, dala mu pusu na nos a potom jsem se vyprostila z jeho náručí. „Jdi se nudit spolu s ostatními,“ řekla jsem mu a vydala jsem se po směru Alicina hlasu.

Euforie z toho zjištění a z Edwardova polibku ještě úplně nezmizela, takže jsem se dostala k Alici, Rosalii a Esme bez toho, aby se moje tělo trhalo touhou skočit za pult. Esme s Rosalií mě hned vzaly vedle sebe, zatímco se Alice vrhala po všem možném. Trvalo snad celou další hodinu, než se konečně trochu uklidnila, s hromadou vybraných věcí pro všechny členy rodiny vedle sebe. Neustále se mě všechny tři snažily zabavit, abych nemusela myslet na tep prodavačky, který jsem neustále slyšela. Edward každou chvíli přicházel ke mě a dával mi jemné polibky na krk a na ústa a to byla největší podpora. Ale postupem času jsem se přeci jenom uklidnila. Věděla jsem, že moje rodina nedovolí, aby se něco stalo. Takže jsem si zkoušela šaty a proti své vůli jsem se musela stát modelem pro veškerý druh oblečení.

Alice šla potom k pultu zaplatit a já jí nenásledovala, ale kupodivu jsem si uvědomila, že to bylo spíše proto, že jsem nechtěla vidět účet než že bych se bála stát k prodavačce tak blízko. Za tu dobu jsem dokázala trochu se uzpůsobit její vůni. Stále jsem si ale nedovedla představit, že tohle budu muset dělat po celou věčnost.

---------------

Z obchodu jsem vycházela předposlední, ale narazila jsem do Carlislea, který se zastavil přímo ve dveřích. Edward za mnou velmi potichu zavrčel.

„Nedýchej,“ poručil mi tiše a já automaticky zastavila dech. Jeho tělo se k mému přitisknulo a ucítila jsem jeho ruce, které velmi pevně uchopily ty moje. Zezadu mě objal a naše ruce si složil u mě na hrudi. Stále jsem nedýchala, ale začala jsem se cítit velmi nepohodlně. Něco se muselo dít, ale žádný z nich nepromluvil a všichni jsme stáli absolutně nehybně po několik minut. Slyšela jsem, jak se tep prodavačky pomalu zrychloval, když si uvědomila, že jsme stále napůl v obchodě. Věděla jsem, jak tyhle věci na člověka zapůsobí. A opravdu jsem o chvíli později slyšela její kroky mizet ve skladu, jak nechala celý obchod bez dozoru.

Carlisle se postavil přímo přede mě, takže jsem za ním z ulice nebyla vůbec vidět. Skrz výlohu jsem viděla Alici a Jaspera, plně ověšeného nákupními taškami, jak se opírají zády o sklo. Konečně se po chvíli všichni pohnuli a Edward mě postrčil dopředu. Moje nohy se zcela samostatně daly do pohybu a když jsme byli venku, Edward mě objal rukou okolo ramen a druhou mi pevně stiskl obě dvě ruce do železného stisku, který by mi je jako člověku utrhnul.

Chtěla jsem promluvit, zeptat se Edwarda co se děje, ale neodvážila jsem se odpoutat rty od sebe ani na malý moment. Snažila jsem se dívat se na zem, ale každou chvíli jsem uslyšela lákavý tep někoho, kdo prošel okolo nás a oči mi automaticky vystřelily po směru toho krásného zvuku. A najednou se mi někdo mihnul před očima a já ho uviděla. Byl tak podobný Jacobovi, v první chvíli jsem si myslela, že je to on. Ale nebyl to on, byl to někdo jiný, někdo cizí. A pak mi to došlo. Byla zde ještě jedna věc, kterou měl s mým bývalým nejlepším přítelem společnou.

Přestala jsem se kontrolovat a samým překvapením jsem se zprudka nadechla. Jeho pach doletěl přímo ke mně a já myslela, že mi ten zápach vyžere díru do hlavy. Bylo to otřesné. Teprve teď jsem pochopila, co upíři cítí, když potkají vlkodlaka. Stál tam a díval se přímo na nás bez jediného pohybu.

Celé moje tělo se připravilo k boji proti mé vůli, protože monstrum ve mně poprvé potkalo svého odvěkého nepřítele.

Navigace

1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8