.: INTOXICATED :.

Navigace

1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8

Poznámka

Tahle kapitola byla vymazaná a přepsaná tolikrát, že se to ani spočítat nedá. Prostě jsem si tou kapitolou nebyla jistá, snažila jsem se jí moc uspěchat a to nebylo dobré :o) Takže je mi líto, ale pokud vám připadá, že se můj příběh moc vleče, máte smůlu. Rychleji to vyprávět neumím.

KAPITOLA 7

Pach vlkodlaka byl zničehonic nahrazen jinou vůní, mnohem lákavější a nádhernější. Všechny zábrany, které má mysl tak pečlivě po celou dobu udržovala, se najednou zhroutily a já vnímala úplně všechno. Každý pohyb, každý nádech a zvuk. Ústa se mi naplnila jedem, když mi naplno do nosu vlétla čerstvá krev, která se proháněla v těle všech okolo nás.

Byla to neskutečná slast a zároveň nepopsatelná bolest. Z posledních sil jsem se snažila zadržet dech, ale potřebovala jsem ucítit tu nádheru ještě jednou. Vzduch mi proletěl nosem a ústy a já cítila své zuby cvaknout. Jejich zvuk mi na okamžik prozvučel hlavou a když odezněl, znovu jsem to uslyšela. Tep ženy, která od nás byla pár metrů a hledala něco v kabelce. Jako ve snu jsem pozorovala štíhlou ruku, která bezmyšlenkovitě vyjela ke krku a vyzývala mě, vábila mě každým úderem srdce, které jí rozechvívalo kůži na krku nepatrným pohybem. Moje hrdlo hořelo jasným plamenem a já nechápala, proč ještě nevzplanulo. Ta bolest se dala přirovnat jen k mé přeměně, oheň vevnitř v mém těle, který ho pálí na prach.

Někdo se prudce nadechl a mé oči po něm automaticky střelily. Vlkodlak. Stál rozkročený a třásl se tak, že jeho zápach ke mě cestoval ve vlnách. V hrudi se mi začalo rodit vrčení, ale ta poslední lidská část, kterou jsem v sobě našla, se mu snažila zabránit vyrvat se na povrch. Nešlo to, nemohla jsem se udržet. Teprve teď mi došlo, že mě Edward nedrží, ale nemohla jsem se přinutit nad tím přemýšlet. Ruka mi poslepu vyjela k jeho, ale sklouzla zpátky, když nenašla oporu. Můj pohled byl stále pevně zaklesnutý na vlkodlakovi, který můj pohled opětoval a nepřestával se třást.

Ten pes stál mezi mnou a mými oběťmi, to bylo to jediné, co se mi vybavilo před tím, než se má hlava ponořila do absolutní tmy.

Žádná síla na světě mě nedokázala zastavit. Byla jsem u něj dřív, než se vůbec dokázal přeměnit a jeho překvapené oči mě pozorovaly, když jsem mu bleskovým pohybem rukou zlomila vaz.

Nebylo těžké ženu zranit, stálo to jen malé množství námahy. Dovolila jsem si užít jednu celou vteřinu pohledem na krev, stékající po její ruce dolů, když se na mě ta lidská žena koukala v úžasu. Jakoby si ani nevšimla té obrovské ráně na rameni, kterou jsem dokázala snadno vytvořit rychleji, než lidské oko mohlo zahlédnout. Byla v šoku a jen výraz její tváře mě přinutil zastavit se na jednu další vteřinu, abych si ten strach mohla dostatečně užít.

Byla tak ubohá. I když masivně krvácela, nemohla ze mě spustit oči. Položila jsem na ní svá ústa a poddala jsem se tomu nádhernému, nadpřirozenému a spalujícímu pocitu.

Lidé křičeli. Bylo to jako krásná hudba mým uším, ti lidé se báli a měli proč. Budou další.

---------------

„Bello,“ ozvalo se přede mnou a já otevřela oči. Nepamatovala jsem si, kdy jsem je zavřela. Nepamatovala jsem si nic. V hlavě se mi po chvíli začaly objevovat zamlžené vzpomínky, jakoby se všechny věci staly už před staletími. Vlkodlak. Krev.

„Někoho jsem zabila,“ došlo mi najednou a ta hrůza přinutila mé tělo zkamenět. Pohlédla jsem na své oblečení, ale nenašla jsem žádnou stopu krve. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že mě dotáhli do opuštěné uličky, která se napojovala na ulici, kterou jsme předtím šli.

„Nezabila jsi nikoho,“ ozval se těsně za mnou Emmettův hlas a až teď jsem si všimla, že stojí za mnou a drží mi ruce pevně u těla, jako kdybych byla hadrová panenka. Edward stál přede mnou a ve tváři měl šílený výraz. Automaticky jsem se přikrčila, stejně tak jako když jsem byla člověk a Edwarda něco rozzuřilo.

„Je mi to líto,“ vzlykla jsem, když se mi naplno vybavilo, co se stalo. „Viděla jsem je všechny mrtvé.“

„Ty-“ začal Edward, ale nakonec jen vydechl a dál se na mě díval tím svým zuřivým pohledem.

Carlisleův hlas byl jemný a utěšující, když přišel až ke mně a přinutil mě spustit oči z Edwarda. „Nikoho jsi nezabila, Bello. Jsi v bezpečí.“

Necítila jsem se v bezpečí. Nemohla jsem uvěřit, že bych si to všechno jen představovala, bylo to tak skutečné. Vzlyky bez slz se mi začaly drát z hrdla, když jsem si vzpomněla na to, co jsem viděla. A horší bylo to, že i teď to ve mě vzbuzovalo vzrušení a krutou radost. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu monstrum. Žádné z Edwardových varování mě na to nemohlo připravit, snažil se mě varovat, snažil se mě odradit. Až do teď jsem nechápala proč.

Jako mávnutím proutku jsem se ocitla v Edwardově náručí. Přitiskl mi rty na tvář a samotná jeho blízkost přiměla mé tělo se uvolnit. „Bello, za žádných okolností se neobviňuj,“ řekl mi tím svým přísným rozzlobeným tónem, který jsem dřív tolikrát slyšela ve své hlavě. „Já jsem za to zodpovědný, je mi to líto. Bylo moc brzy.“

„Ne,“ odporovala jsem slabým hlasem. „Ztratila jsem kontrolu, byla to moje vina.“ Edward stiskl rty do úzké čáry a zavrčel.

„Co kdybyste se přestali hádat o tom, čí je to vina,“ uslyšela jsem Rosaliin jasný hlas a cítila jsem, jak mě chytila za předloktí. Carlisle jí podal klíčky od auta, které chytila do ruky ověšené nákupními taškami. „Musíme jít,“ řekla mi rychle a vykročila směrem k místu, kde jsme nechali zaparkovaná auta. Měla jsem v úmyslu nechat se odvést, ale pak jsem si poprvé po té době uvědomila, že Jasper, Alice a Esme s námi nejsou. Emmett s Carlislem stáli pevně na místě a koukali na Edwarda, který se také nehýbal a svou krásnou tvář měl zamračenou a naplněnou nesouhlasem.

„Edwarde?“ Vzpomněla jsem si na toho vlkodlaka a najednou mi došlo, na co asi všichni myslí. Vzpomínky na vizi, kterou jsem měla najednou zmizely, nahrazeny obavou. Doufala jsem, že se mýlím.

„Musíme jít za ním,“ řekl mi opatrně a v jeho očích byla naléhavost.

„To přece nemůžete! Nemůžete ho jít ulovit,“ vykřikla jsem tlumeně a nemohla jsem zastavit pohoršený tón, který se mi objevil v hlase. Tohle bylo prostě absurdní.

„My ho přece nepůjdeme lovit, Bello,“ řekl mi Carlisle otcovským tónem. „Chceme mu pomoct. Esme s Alicí a Jasperem už ho sledují.“

„Pomoct?“ Nechápala jsem. Jak můžou upíři pomoct vlkodlakovi? Zcela zjevně jsem opět měla méně informací než všichni ostatní. „Bude to vypadat, že ho lovíte,“ znovu jsem poukázala na jasný fakt. „Nesmíme se do toho plést,“ pokusila jsem se znovu, ale Edward mě přerušil. Začala jsem se třást, když mi došlo k jakým problémům tohle může vést.

„Poslouchej mě, Bello. Musíte jet s Rosalií domů a hned potom musíš zavolat Jacobu Blackovi, je to jasné? Musíš mu říct, koho jsme potkali a že mu za žádných okolností neublížíme. Potom mu dej moje číslo a řekni, ať mi hned zavolá. Nikomu jinému z nás neuvěří, ale tobě možná ano.“

Už jenom z té samotné představy se mi udělalo špatně. Edward mě rychle znovu políbil na ústa, a věnoval dlouhý upřený pohled Rosalii, když mě táhla pryč, ruku stále na mém předloktí. Když jsme vyšly znovu do ulice, nedýchala jsem a snažila jsem se zafixovat oči na chodník. Nefungovalo to a moje oči beztak vystřelily po každém člověku, okolo kterého jsme s Rosalií šly. Minuli jsme skupinku mladých kluků asi v mém věku, kteří na nás zírali v naprostém vytržení a slyšela jsem, jak se jim všem zrychlil dech. Jeden se dokonce odvážil zapískat, ale Rosalie na něj vrhla takový pohled, že se přikrčil mezi svými vrstevníky, kteří ho zasypali výsměšnými narážkami. Moje tělo automaticky popošlo směrem k nim, ale její stisk na mé ruce nepovolil ani na vteřinu a neúprosně mě táhla za sebou. Překvapilo mě, že to na mou žízeň fungovalo skoro stejně dobře jako Edwardova ruka a dokonce jsem se cítila v bezpečí. Rosaliina tvrdost a neústupnost mi dala dobře najevo, že neudělám žádnou hloupost – ne pokud by to mělo potom padnout na její hlavu.

Nakonec jsme nasedly do Carlisleova auta a tašky jsme naházely na zadní sedadlo. Sotva jsem stihla zavřít dveře, už startovala a v následujícím okamžiku jsme se rychle hnaly směrem domů.

---------------

„Rosalie?“ odvážila jsem se jí po chvíli oslovit, když se moje hrdlo trochu uvolnilo a já se konečně mohla znovu nadechnout. Snad za celou dobu, co jsem Edwarda znala, jsme nebyly o samotě víc, než pár minut. Vedle ní jsem si vždycky připadala jako chudá příbuzná, nezáleželo na tom, jestli jsem měla na sobě oblečení za tisíce dolarů.

„Nevím, o co jde,“ odpověděla na mou nevyřčenou otázku. „Neumím číst v mysli jako Edward. Věděla jsem jenom, že tě musím vzít domů. Nebylo bezpečné nechávat tě tam déle, než bylo absolutně nutné. Edward tě chce v bezpečí.“

„Díky za to, že mě vezeš domů,“ odpověděla jsem nakonec a každá další vteřina trapného ticha mě přinutila zabořit se hlouběji do sedadla.

„Nejsem jim tam teď moc užitečná,“ řekla po chvíli zamyšleným hlasem. „Všichni ostatní tam musí pro jistotu být,“ našpulila rty v zamyšlení a dál sledovala cestu. Nevěděla jsem, jestli neměla ve zvyku odtrhovat oči z cesty, nebo se prostě jen nechtěla dívat na mě.

Přemýšlela jsem o jejích slovech a dívala jsem se z okna. Edward tam musí být, připustila jsem si. Jeho čtení myšlenek se v takovýchto chvílích dost hodí. A pokud někdo dokáže uklidňovat a pomáhat, jsou to Carlisle s Esme. A Jasper, trochu jinou cestou. Emmett byl pravděpodobně pojistka v případě, že by se něco zvrtlo.

„Alice přece nevidí vlkodlaky ve svých vizích,“ přemýšlela jsem nahlas a Rosalie pokrčila rameny bez zjevného zájmu.

„Může vidět ale všechny jiné věci,“ řekla potichu a stále ještě sledovala cestu. Dovedla jsem si představit, že asi není moc nadšená tím, že se musí starat o mě. V tuhle chvíli jsem s ní dokonce trochu soucítila – žádná jiná práce na ní nezbyla. Stiskla jsem rty k sobě a ona poprvé spustila oči z vozovky, což se na jejím řízení vůbec neprojevilo.

„Ale no tak,“ rozesmála se tiše sametovým smíchem. „Jako kdybych zrovna já musela sledovat zapáchajícího vlkodlaka.“ V jejím hlase bylo nepatrné ostří, ale pochopila jsem, že nebylo určené mě. Pravděpodobně v pomáhání vlkodlakům žádný přínos neviděla a rozhodnutí své rodiny plést se do téhle záležitosti neschvalovala. Znovu jsem si vzpomněla na ten pohled, co jí věnoval Edward. Ta jejich mimoslovní komunikace. To, jak se dokáží rozhodnout a chovat se jako rodina bez toho, aby o tom museli dlouze hovořit. Vypadalo to jako kdyby Edward nebyl ten jediný, který může slyšet myšlenky ostatních. Všichni byli tak naladění na stejnou vlnu a já si se smutkem uvědomila, že tohle je další věc, která mi bude trvat dlouho. Pokud se mi to někdy vůbec povede.

„Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se, protože jsem si byla jistá, že Rosalie mi alespoň řekne pravdu. Edward měl tendence nechávat si věci pro sebe, ale jeho sestra vždycky byla upřímná. Někdy ke škodě, ale zrovna teď k mému velkému užitku.

„Alice tě viděla bláznit, ale nevěděla kvůli čemu. Chtěli jsme se co nejdřív vypařit, ale pak se tam objevilo to štěně a všechno vzalo rychlý spád,“ řekla prostě hned po tom, co jsem se zeptala, bez sebemenšího zaváhání. „Viděla jsem, jak se Edward zapotácel a tys ho odstrčila. Jasper tě chtěl uklidnit.“ Nepamatovala jsem si nic, co by přinutilo Edwarda se zapotácet, tím méně to, že jsem ho odstrčila.

„Ale nefungovalo to,“ pokračovala dál a nespouštěla oči ze silnice. „Myslím, že začínáme poznávat další aspekty tvého daru. Tak tě Emmett musel chytit a odtáhnout pryč. Carlisle měl zatím plné ruce práce s lidmi, kteří chtěli volat záchranku, protože si mysleli, že jsi zraněná.“

„Sakra,“ ujelo mi, když jsem si uvědomila, že jsem svou rodinu vystavila takovému nebezpečí přímo na ulici plné lidí. Ale Rosalie se znovu zasmála.

„Tyhle věci se nám občas stávají,“ prozradila mi a tím mě dokonale překvapila. Nikdy jsem si Rosalii nepředstavovala jako moc dobrou v utěšování. „Tak jim Carlisle řekl, že jsi mentálně nemocná a že to za chvíli přejde,“ řekla a koutek jejích úst se zvedl. Musela z toho mít nesmírnou legraci. „Prozradil jim, že je doktor a nenašel se nikdo, kdo by tu historku nezbaštil.“

„Jo, tomu věřím,“ dostala jsem ze sebe a rozhostilo se ticho. Na jednu stranu jsem se cítila lépe, když jsem byla ujištěna, že nebezpečí z prozrazení nehrozí, na druhou stranu se mi znovu vrátily obrazy, které jsem viděla ve své hlavě. Nenáviděla jsem se za to, ale nemohla jsem je zadržet. Byly až moc lákavé. Přesto časem začaly mizet, aby udělaly místo pro nové děsivé myšlenky.

Cesta ubíhala rychle, ale ne tak rychle abych si nevzpomněla na telefonát, který jsem dostala za úkol provést. Za dalších pár desítek minut jsem začala rozeznávat okolí a uvědomila jsem si, že se to blíží. Nechtěla jsem to udělat, ale věděla jsem, že by mě Edward nenutil k takovému kroku, pokud by to nebylo absolutně nutné. Byly jsme doma v rekordním čase, protože Rosalie opravdu nespustila nohu z plynu a celou dobu jsme se hnaly takovou rychlostí, že se pneumatiky snad ani nedotýkaly silnice.

Bleskovou rychlostí jsme posbíraly tašky z auta a Rosalie je vzala všechny, zatímco já se za ní vlekla a moje nohy se zvolna měnily v kámen. Věděla jsem, že nemá smysl otálet, přesto jsem po cestě nahoru po schodech přišla na tucet nápadů, jak se tomu vyhnout. Nakonec jsem ale došla do svého pokoje k telefonu jako ve snu a zatímco jsem seděla v křesle a vyťukávala známé číslo, pevně jsem stiskla ruku v pěst s nadějí, že se mi snad trochu uleví. Samozřejmě to nepomohlo.

Nepomohlo ani to, že telefon zvedl Jacobův otec. „Billy,“ pozdravila jsem ho a snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. „Tady Bella.“ Slyšela jsem, jak mu uniklo zasyčení a to mě napůl rozzlobilo a napůl rozesmutnilo. „Musím nutně mluvit s Jacobem.“

„Řekli jsme ti, že už s tebou nechceme mluvit,“ řekl nakonec po dlouhém mlčení, které mi propalovalo díru v břiše.

„Nevolala bych, kdyby to nebylo důležité,“ začala jsem pomalu ztrácet trpělivost. Hodlá to snad zdržovat celou další hodinu? Odpověď nepřicházela a moje ruka bezděčně zabloudila k opěradlu křesla, ze kterého jsem jedním pohybem ulomila velký kus. „Prosím, Billy,“ rozhodla jsem se nakonec jít na to slušně, i když jsem musela hodně přemáhat vrčení, které se mi hnalo z hrdla. Pokusila jsem se o co nejnaléhavější tón. „Je to opravdu závažné.“

„To by mělo,“ zahučel nakonec a zaslechla jsem ťuknutí, jak přiložil ruku na sluchátko. I přes to jsem mohla slyšet, jak volá svého syna k telefonu. Zadržela jsem dech. Snažila jsem se na to nemyslet příliš často, ale ve chvílích jako byla tahle mě znovu bolelo, že mě kvůli lásce k mé rodině Jacob zavrhnul. Druhá část mé osobnosti si znovu vzpomněla na dnešní události a napadlo mě, že je to možná dobře.

Když jsem uslyšela jeho hlas, i přes mou nevoli mi hrudí proběhla radost. Tak dlouho jsem ho neslyšela. V jeho hlase nebylo nic šťastného, přesto mi to připomnělo, jak veselý býval dřív. „Bello,“ ozvalo se ze sluchátka prostě. Nic víc.

„Jacobe,“ vzdychla jsem o něco hlasitěji, než jsem chtěla. Následovalo ticho. Neřekl mi nic víc, prostě jen čekal. Věděla jsem, že se mnou nechce mluvit, ale tohle jsem nečekala. To absolutní, nepropustné ticho a studený pocit, který otřásl mým tělem i přes to, že jsem necítila žádný opravdový chlad.

„Byli jsme ve městě, potkali jsme vlkodlaka. Neznáme ho a on tam byl sám. Nevíme, co tam dělá a odkud se vzal. Edward říká, že se mu pokusí pomoct a že mu musíš zavolat. Nikdo mu neublíží,“ vyletělo ze mě najednou a já si uvědomila, že jsem znovu promluvila tím proudem slov, ze kterých většinou nikdo, kdo nebyl upír, nic nepochopil.

„Edward říká?“ ozvalo se po chvíli a já přímo cítila, jak ta slova plive kolem sebe. „Chceš říct, že pijavice ho mají na mušce?“ zazněl jeho hlas znovu po chvíli ticha a byl hrobový.

„Snaží se mu pomoct,“ řekla jsem o dost hlasitěji, jak vztek ve mě znovu narůstal. „Je sám. A ano, moje rodina ho sleduje, ale ne s účelem mu ublížit!“ Tu poslední větu už jsem křičela. Nazval mou rodinu pijavicemi. Nazval je tak mnohokrát, ale teď, když jsem byla bezvýhradně jednou z nich, se mi to zarylo do břicha jako nůž.

„Jestli se něco stane,“ snažil se mi pohrozit, ale nemělo to žádný účinek. Nenechala jsem ho pokračovat.

„Sklapni, Jaku,“ utnula jsem ho a odpovědí mi bylo překvapené ticho. „Přestaň urážet mou rodinu. Nevím toho o moc víc než ty, ale vím, že tohle je vaše zodpovědnost. Jestli se ten vlkodlak neumí ovládat, bude to váš problém,“ vychrlila jsem znovu a byla jsem překvapená ostrostí svého tónu. Cítila jsem, jak se moje nálady rychle mění bez toho, abych to mohla nějak ovlivnit. Odpovědí mi bylo znovu jen to zaražené ticho, ale dech na druhém konci jasně napovídal, že Jacob stále poslouchá. Nadiktovala jsem mu Edwardovo číslo, zopakovala jsem ho a bez dalších slov jsem zavěsila.

Teprve po tom jsem se odvážila podepřít si nohama bradu a zase jednou litovat, že slzy nepřichází. Opravdu jsem ho ztratila. I přes to, že mě oba s Edwardem varovali, že si budu muset vybrat, vždycky jsem tak nějak v duchu doufala, že se to dá nějak obejít. Přísahala jsem si, že o něj nepřijdu. Ale po tom všem, co se stalo v mém životě, to nebylo lehké. Jeho neustálé odmítání zjevných faktů mě dohánělo k šílenství. Při své veškeré inteligenci nebyl schopný pochopit, že má rodina se od ostatních upírů liší a vytrvale odmítal veškeré moje pokusy o vysvětlení.

Já byla ta, která byla za tohle všechno zodpovědná, já si to zvolila. Měl se zlobit na mě, on ale nepřestával obviňovat Edwarda a to mě vytáčelo víc, než cokoliv jiného. Jistě, oba jsme s Edwardem měli podíl viny na tom, co se všechno stalo. Snažila jsem se to Jacobovi vysvětlit už tolikrát, že ta slova ztratila veškerý význam. Edward mě opustil a to mě málem zabilo. Jacob mě doslova zachránil a Edward i já mu nikdy nepřestaneme být vděční. Ale nemohla jsem Jacobovi dát to, co po mě chtěl a moje volba definitivně zpřetrhala všechny vazby. Moje volba.

On tě zničí, řekl mi jednou Jacob při extrémně velké hádce, když jsem ho viděla naposledy. Celou dobu se třásl tak, že se málem proměnil. Potom ode mě odešel a nechal mě plakající na pláži. Trvalo mi hodiny, než jsem dokázala vstát a dojet za Edwardem, který mezitím málem ztratil nervy. Nemohl jít se mnou na jejich území a já ho přinutila zůstat doma, kde rozbil skoro celý svůj pokoj na padrť, když si myslel, že mi Jacob něco provedl.

Vzpomínky na všechny ty věci mě znovu vyvedly z rovnováhy a já se ve vzteku začala cítit hladová, když se v mém krku znovu rozhořel oheň. Nakonec jsem se rozhodla zajít za Rosalií s nadějí, že mi snad poskytne rozptýlení. Nejdříve ze všeho jsem zamířila do koupelny, kde jsem si vyndala kontaktní čočky a znovu jsem se zahleděla do svých rudých očí, které se teď zdály mnohem známější a už mě neděsily tak jako dřív, i když byly pořád hrozné na pohled. Pak jsem se vydala po směru hudby, která hrála z obývacího pokoje. Došla jsem dolů, kde nahlas hrála obrovská televize naladěná na hudební kanál. Rosalie seděla na gauči mezi všemi taškami, střídavě se probírala každou z nich a na klíně měla tlustý časopis plný nevěst ve všech možných šatech, další časopisy byly srovnané vedle ní.

Sedla jsem si naproti ní do křesla a protože jsem netušila, co bych jí měla říkat, chvíli jsem tam jen tak posedávala a nemohla jsem přemoci ten trapný pocit, který se ke mě zase hnal. Po chvíli vzhlédla a se zvláštních úsměvem na rtech, který vypadal spíše jako pobavený úšklebek, mi hodila jeden z časopisů, já ho mimoděk chytila a moje druhá ruka vystřelila nahoru, aby chytila tužku. Bylo to asi poprvé v mém životě, kdy se mi taková věc podařila, takže jsem se nemohla ubránit překvapenému výrazu. Rosalie se rozesmála.

„Je to skoro až nepřirozený,“ pokývala hlavou a to přinutilo její vlasy znovu se roztančit kolem obličeje, což jakoby prosvětlilo celou místnost. „Můžeš mi prosím zakroužkovat všechny šaty, které se ti líbí?“

„Snažíš se to stihnout, než přijede Alice domů?“ zeptala jsem se opatrně a ona kývla.

„Hned co bude ta věc s vlkodlakem minulostí, z nudy se vrhne na přípravu svatby a bude z ní zase diktátor,“ odpověděla mi a já s úsměvem přikývla. Moc dobře jsem si pamatovala na svou svatbu, kdy mi Alice nedovolila ani pípnout, zatímco všechno připravovala. Jen jednou jsem se jí pokusila vymluvit šílenou záplavu květin a byla to zkušenost, kterou jsem si už nechtěla nikdy zopakovat.

Po celých pár minut jsem si připadala opravdu skoro pohodlně. Nemluvily jsme, jen čas od času jsem zakroužkovala šaty, které mi připadaly alespoň trochu normální. Rosalie mi totiž podala jeden z těch módních trendy časopisů, plných šatů od návrhářů kteří si zcela zjevně mysleli, že jediná důležitá věc na svatebních šatech je to, jak rychle je potom z nevěsty dokáže ženich strhat. Většinou měly tak málo látky a byly tak průsvitné, že jsem potřebovala zaostřit, abych našla na modelce šaty.

Snažila jsem se nemyslet na důvod té svatby, ale nemohla jsem tomu nijak zabránit. Nechtěla jsem Rosalii rozzlobit, ale nemohla jsem si pomoct nezačít o tom. „Rosalie?“

„Jo?“ odpověděla mi hned, ale ani nezvedla oči od časopisu. Pořád něco psala na malé papírky a ty potom přiřazovala k různým šatům.

„Chceš si Emmetta znovu vzít, protože si myslíš, že jedeme do Volterry umřít?“ zeptala jsem se přímo, protože jsem si skoro byla jistá tím, že Rosalie tohle ocení víc, než jakékoliv blebtání kolem.

„Ano,“ řekla jen tak mimochodem, ale ani jednou neuhnula očima z časopisu a dál pokračovala v psaní. Čekala jsem tu odpověď, ale přesto jsem netušila, co bych na to měla říct. Po chvíli přece jen nakonec zvedla hlavu a upřela na mě své nádherné oči.

„Bello,“ začala, ale na chvíli se odmlčela, jako kdyby přemýšlela, co říct. „Já jsem ta, která tohle zavinila. Kdybych nezavolala Edwardovi, nikdy by tam nejel a tohle by se nestalo.“ Na chvíli upřela oči na televizi, ale potom znovu promluvila. „Mýlila jsem se. Nelíbí se mi to, ale je to pravda. Co jsi udělala pro Edwarda bylo neuvěřitelné. Celou tu dobu jsem netušila, jak hluboký váš vztah je. Je mi líto, že jsem to musela zjistit za takových okolností.“ Znovu jsem si připadala jako v dojemném filmu. Její omluva, kdykoliv přišla, byla tak nečekaná a upřímná, že mě pokaždé rozhodila.

„To nebyla tvoje vina,“ vylétlo ze mě. „Kdybych neskočila...“ Při vzpomínce na ten den jsem se otřásla a pocit trapnosti se jenom prohloubil.

„Byla to shoda náhod, co Alice viděla. Ale já jsem ta, která to zvorala. Když se Edward konečně rozhodl, že tě přemění, všichni jsme věděli, že to přinese problémy. Ale občas prostě nezáleží na následcích. Kdybych byla ve stejné situaci a šlo by o Emmetta, neváhala bych,“ přiznala nakonec s pokrčením ramen a já si zase jednou uvědomila, že navzdory prvnímu pohledu je jejich vztah daleko hlubší, než vypadá.

„Stejně mě to mrzí,“ řekla jsem nakonec.

„Nenech se splést,“ odpověděla mi, usmála se na mě a tentokrát v tom nebyl žádný úšklebek. „Nenechám si ujít žádnou šanci vzít si Emmetta a všichni to o mě vědí.“

---------------

Seděly jsme tak velkou část odpoledne, ale docela jsem si to užívala. Teď, když jsem znala Rosaliin názor, byla jsem vedle ní mnohem klidnější. Pořád jsem se cítila tak trochu nesvá, jako když malá holka pozoruje svou velkou krásnou sestru a snaží se zachytit co nejvíce může, v naději, že jednou se jí bude alespoň trochu podobat.

Asi to o mě věděla, protože se čas od času sama pro sebe usmála. Prošly jsme snad deset katalogů a vybraly jsme spolu asi dvacet šatů, které se Rosalii líbily. Nakonec jsem si sedla k ní na gauč, abychom mohly lépe porovnávat a hodnotit.

Na momenty to skoro odvedlo mou mysl od Edwarda a problémů, ale věděla jsem, že musím vypadat roztěkaně. Rosalie se mě na něco ptala, ale nevnímala jsem ji.

„Bude to trvat roky,“ slyšela jsem nakonec a to mě trochu probralo.

„Co bude trvat roky?“ Zcela zjevně jsem byla mimo, protože se pobaveně zaculila.

„Než si zvykneš na Edwardovu občasnou nepřítomnost. A ani tak to nikdy doopravdy nezmizí,“ nahlas si povzdechla s hraným výrazem naprosté bezmocnosti. Musela jsem se usmát.

„Tak nějak s tím počítám,“ přiznala jsem.

Po dalších několika minutách jsme obě zaslechly motor a Rosalie vstala, tak jsem jí následovala ke dveřím. Edwardovo Volvo zaparkovalo před domem a všech šest jich vyskákalo z auta. Udivilo mě, že Carlisle řídil.

„Musel jsem sedět mezi Edwardem a Jasperem,“ hulákal Emmett a jeho tvář byla jako sluníčko. Široce se usmíval, když pevně objal Rosalii a potom se políbili.

Edward, se znechuceným výrazem na tváři, kterému jsem se musela rozesmát, vylezl ze zadního sedadla a v mžiku byl u mě. „Stýskalo se mi,“ pošeptal mi a v tu chvíli mi došlo, co mi Rosalie říkala předtím. Pokaždé, když ode mě odešel, to bylo jako kdyby část mě odešla s ním a nebyla jsem kompletní, dokud zase nepřišel. Napůl mě to děsilo a napůl jsem doufala, že to nikdy nezmizí. Stoupla jsem si na špičky a opatrně jsem ho políbila.

„Tak?“

„Řeknu ti to vevnitř,“ prozradil mi a chytil mě za ruku. Nevedl mě do jídelny, kam jsem si myslela, že půjdeme. Šli jsme nahoru po schodech a já ještě mohla slyšet Alicin jekot.

„Tys začala beze mě!“ obvinila Rosalii, ale dál jsem jim už nevěnovala pozornost. Příliš jsem se bála toho, co mi Edward řekne. Sedli jsme si do křesla v mém pokoji, kde jsem si opřela tvář o jeho hruď, abych byla co nejblíže tomu sladkému dechu.

„Mohla bys prosím zastavit ty myšlenky, které mi teď proudí hlavou? Alice je jako šílená,“ zamračil se. Soustředila jsem se a odměnou mi byl jeho spokojený výraz. Bylo neuvěřitelné, jak přirozené to bylo, jako kdybych to dělala celý život.

„Tak co se stalo?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení, protože jsem to už nemohla vydržet.

„Už je s Jacobem a ostatními,“ řekl mi a po chvíli pokračoval. „Původem je odsud, ale nevyrůstal tady, takže neměl ani tušení. Jednou v noci se s přítelkyní vracel do města, rozbilo se jim auto, a bohužel potkali nějakého upíra, který tudy procházel a byl na lovu. A tam se poprvé proměnil. Vybuchnul, přímo v autě, když se snažili schovat uvnitř.“

Vzpomněla jsem si na Sama. Jediný rozdíl byl v tom, že v tomhle případě nebyla žádná naděje na to, že by dívka přežila. Ne v tak malém prostoru. Posunula jsem se v Edwardově náručí, abych se mu mohla dívat do očí. Nemohla jsem nijak zaplašit tu bolest, kterou jsem tam viděla, jak znovu prožíval to, co slyšel v jeho mysli.

„Byl úplně sám. Vyhýbal se lidem jak jen mohl, ale nebylo to lehké. Trvalo mu několik týdnů dostat se sem.“

„Volal ti Jacob?“ Jeho jméno mi v Edwardově přítomnosti nešlo přes ústa. Musel tušit, jak se teď asi cítím, protože mě pevněji objal a zabořil mi obličej do vlasů na krku.

„Přijeli si pro něj. Celá jejich smečka, jako by se snad báli, že na ně budeme chtít zaútočit,“ ucedil skrz moje vlasy, ale po chvíli se zase narovnal. „Nikdy jsme se k němu nepřiblížili, jen jsme ho hlídali. Ale on neutíkal, Bello,“ prozradil mi se smutkem. „V myšlenkách křičel a doufal, že jsme ho přišli zabít.“

„Teď už bude v bezpečí, ne?“ zeptala jsem se ho. „Sam se o něj postará. Spolu s... ostatními,“ dodala jsem a znovu jsem ucítila, jak mě jeho paže tisknou v ochranitelském gestu, ale neodpověděl a najednou změnil téma.

„Jacob mi řekl, co jsi mu řekla do telefonu.“

„To udělal?“ Původně jsem mu nechtěla dovolit utéct takhle z tématu, ale tohle mě až moc zaujalo abych riskovala to, že se k tomu později nedostaneme.

„No... spíš jeho myšlenky mi to řekly,“ přiznal po chvíli. „Zcela objektivně tvou prudkost přisoudil upírské osobnosti,“ pokračoval a jeho hlas přetékal ironií. Nakonec potřásl hlavou v tom úžasném, nadlidském gestu, které mě vždycky přinutilo viset na něm očima. „Pořád ještě doufá, že se to dá vyřešit a vy dva můžete být přátelé. Sám ví, že je to nemožné, ale nemohl to přede mnou skrýt,“ řekl nakonec perfektně vyrovnaným hlasem, prostým jakéhokoliv zabarvení.

Prudce zalapala po dechu a v jeho očích jsem našla pochybnosti a znechucení, které jsem nechápala. V hlavě mi pulzovala jediná myšlenka. Jacobovi na mě pořád ještě záleží i přes to, co se stalo. To zjištění se mi začalo drát do hrudi jako nezkrotná radost, ale snažila jsem se ho potlačit. Nechtěla jsem být zklamaná. Přesto jsem si nemohla pomoct a naděje ve mě začala zase doutnat.

„Bello,“ promluvil znovu a natočil si mě tak, aby mi viděl do tváře. „Vím, jak se teď cítíš. Ale v jedné věci má jeho smečka pravdu – ani jeden z vás není připraven. Vlkodlaci a upíři jsou nepřátelé odedávna. Sama jsi cítila, jak tvoje tělo reagovalo.“ Znovu se odmlčel a vypadal jako kdyby bojoval sám se sebou. „Jeho smečka to nikdy nepřipustí. Slyšel jsem jejich myšlenky. Všichni včetně Sama tě obviňují ze zlomení Jacoba.“ Teď jsem tomu znechucení porozuměla, ale raději jsem nechtěla vědět, co si o mě ostatní z Jacobovy smečky myslí.

„To vím už dávno,“ řekla jsem, asi prudčeji než jsem chtěla, protože se najednou rozesmál.

„Nemusím ti číst myšlenky abych poznal, že žádné z těch varování nezabralo,“ poznamenal a chvíli studoval moje oči. „Asi bychom měli jet brzy zase lovit,“ změnil najednou téma a znovu mě přinutil vzpomenout si na dnešní událost, která ležela v mém žaludku jako kámen.

„Je mi líto, že jsem tě zklamala,“ řekla jsem potichu a v jeho očích zase začal doutnat hněv.

„Bello, řeknu to ještě jednou a naposledy,“ ucedil prudce a jeho oči byly tak nádherné, že jsem se od nich nemohla odtrhnout. „Nebyla to tvoje vina. Vedla jsi si skvěle.“

„Bude to takhle už napořád?“

Objal mě tak pevně, jak to jen šlo. „Nedovolím, aby se ti něco stalo,“ ujistil mě, ale hlas měl zastřený smutkem. Moje tělo se začalo otřásat bezhlesými vzlyky. Všechna tíha toho, co jsem málem udělala, na mě konečně dopadla plnou silou.

„Chtěla jsem je zabít,“ vylétlo ze mě. „Chtěla jsem to víc, než cokoliv jiného na světě. Byla jsem ztracená.“

Houpal mě v náručí a jeho jemné ruce mě hladily po zádech. „Je to všechno moje vina,“ obvinil se. „Vzal jsem ti duši. Vzal jsem duši té nejkrásnější lidské bytosti, která kdy chodila po zemi. Jacob Black měl pravdu – zničil jsem tě.“ Najednou mě to praštilo. Nikdy jsem mu o tom neřekla a u mě v hlavě si to přečíst nemohl. Jen jedna další osoba to věděla.

„Co jsi si ještě přečetl u Jacoba v hlavě?“ zeptala jsem se najednou s podezřením.

Jeho tvář byla bez výrazu, když mi chtěl odpovědět, abych si s tím nedělala starosti. Vždycky to tak říkal, ale tentokrát jsem rezolutně zavrtěla hlavou a on poraženě vydechl.

„Řekl mi, že ví, jak moc mě miluješ,“ začal. „A že chápe, proč se tě nemůžu vzdát.“ Když to říkal, smutně a zoufale se pousmál. „Řekl, že nikdo se dobrovolně nevzdá někoho, jako jsi ty. A potom... potom mi řekl, že to nic nemění. Že jsem tě zničil. Vzal jsem tě ze světa.“

„Edwarde...“

„Ne! Bello, ty to nechápeš,“ vykřikl najednou tlumeně. „Mohla jsi žít. Mohla jsi žít ve světě, ne na okraji. Mohla jsi mít děti, mohla jsi po sobě něco zanechat. Místo toho jsem tě odsoudil k věčné noci. Odsoudil jsem tě k žíznění po lidské krvi, které nikdy nezmizí. K touze zabíjet, která popírá všechno, čím jsi a ničí tě. Není tu nic, čím bych se mohl z toho hříchu vykoupit.“

„Já jsem pořád já,“ odpověděla jsem mu, ale předem jsem věděla, že to nepomůže.

„Nejhorší je, že nelituji toho hříchu, kterého jsem se na světu dopustil,“ řekl a v jeho pohled byl ztrápený a plný hanby.

Nevěděla jsem co dělat. Byl tak smutný, můj anděl. Objala jsem ho, přitiskla ho k sobě a líbala jsem ho do vlasů. „Já také nelituji,“ řekla jsem mu pevným hlasem. „Nikdy pro mě nebyla žádná jiná cesta a oba dva to víme. Přála bych si, aby jsi se přestal obviňovat. Alespoň na padesát let.“

„Padesát let?“ Samozřejmě jsem žertovala, ale Edward zopakoval moje slova se zvláštním zájmem.

„Jsem upírem jen pár dní,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se, aby můj hlas zněl alespoň trochu pobaveně. „Zeptej se mě, jak se mi to líbí za padesát let.“

„Dobrá,“ odpověděl mi smrtelně vážně, ale vzápětí se nepatrně usmál a dychtivě mě políbil, jakoby další den neměl už nikdy přijít.

„Vzhledem k tomu, že pravděpodobně nepřežijeme návštěvu Volterry za tři měsíce, se ta doba zdá dost nadsazená,“ povzdechla jsem si, když se mi znovu vybavil šílený úsměv Jane. K mému naprostému údivu ale Edward zavrtěl hlavou.

„Volterra není teď náš největší problém,“ řekl mrazivým tónem, který se ale hned změnil v naléhavý, tak jako jeho nálady se měnily stejně rychle jako den s nocí v životě upíra. „Ale musíš mi slíbit, že hned jak ti to řeknu, nepoběžíš slepě za Jacobem.“

Jeho slova ve mě vzbudila zvědavost a strach zároveň. Když jsem ve vteřině sama sebe ujistila o tom, že to budu schopná dodržet, zhluboka jsem se nadechla a přikývla jsem.

Navigace

1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8