.: INTOXICATED :.

Navigace

1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8

Poznámka

Pro tentokrát jsem se rozhodla napsat nějakou trochu odlehčenou kapitolu, protože potom se mi to zase trochu zamotává a chtěla jsem, aby si Bella taky mohla užít trochu srandy :o)) Doufám, že se vám bude líbit.

KAPITOLA 8

„Když jsem tomu vlkodlakovi prohledával mysl, viděl jsem tři upíry,“ prozradil mi. „Lovili ho.“

Nejdřív mým tělem projel úlek, ale hned vzápětí jsem se trochu uklidnila. Nebyla žádná šance, že by tři upíři porazili celou smečku vlkodlaků. Když jsem nad tím tak přemýšlela, neměla jsem dokonce ani tušení, jestli by upíři dokázali vyhrát i při vyrovnaných počtech. „Proč?“ zeptala jsem se a hlas mi poskočil jen nepatrně.

„Byl moc zmatený a vyděšený na to, aby nad tím mohl přemýšlet,“ odvětil mi Edward rozvážným hlasem. „Ale podle toho co jsem si přečetl v jeho mysli soudím, že původně byli čtyři.“

„Jednoho z nich zabil,“ došlo mi a pocítila jsem osten lítosti nad tím, jak se jeho život dokázal ze dne na den obrátit naruby. „Chudák. To je dost problémů na jednu osobu.“

„Někoho mi připomíná,“ řekl Edward a koutek rtů mu vystřelil nahoru.

„Snažíš se mě okouzlit nebo naštvat?“ zeptala jsem se a snažila jsem se odtrhnout oči od jeho perfektních úst, samozřejmě bez úspěchu.

„Funguje to vůbec ještě?“

„Pořád a oboje,“ pokrčila jsem bezmocně rameny. S tichým smíchem mě políbil na čelo a propletl svou ruku s mojí. Každý náš dotyk rozehříval moje studené tělo způsobem, který by mi za starých časů nahrnul do tváří krev z celého těla.

„A co na to říká Alice?“ Bylo velmi těžké se soustředit, když se mi druhou rukou začal probírat vlasy.

„Na to, že tě okouzluji?“

„Přestaň s tím,“ zamračila jsem se, ale on se znovu jen pousmál. „Tohle je neskutečně vážná záležitost a já se nemůžu soustředit, když se takhle chováš. Samozřejmě mluvím o těch upírech.“

„Bello,“ oslovil mě, velmi pomalu a s těžkým výdechem, ale na tváři měl pořád ještě ten svůj křivý úsměv, který ve spojení s jeho pohledem vypadal trochu nahraně. „Musíš relaxovat. Těch pár minulých dní pro tebe bylo náročných. Nechci tě pořád vidět utrápenou a vyděšenou.“

„Myslela jsem, že celá pointa spočívá v tom, že už nemusím spát a odpočívat,“ škádlila jsem ho, ale bylo mi jasné, že má pravdu. Problémy byly všude okolo a bylo mi těžko z pomyšlení, že by jich mohlo být ještě víc. Chtěla jsem si jen lehnout a spát, nechat to za sebou a nemuset na to všechno pořád myslet. Věděla jsem, že to nepůjde, ale to nezastavilo tu touhu.

„Je to jedna z nejtěžších částí našeho prokletí,“ řekl mi a jemně mi přitáhl hlavou na svou hruď. „Můžeme se cítit psychicky absolutně vyčerpaní, ale technicky nejsme. A spánek nás z toho nikdy nevysvobodí. Emmett mi jednou řekl, že pokud si opravdu myslím, že jsme prokletí, není to ztrátou duše. Je to ztrátou spánku.“

„Emmett občas dokáže překvapit,“ přikývla jsem hlavou a znovu jsem s vděčností pomyslela na svého statného bratra. Vzpomněla jsem si, jak mě jednou popadl hysterický záchvat pláče, když mi Charlie řekl, že by si přál, abych si svatbu s Edwardem rozmyslela. Řekl mi, že chce, abych byla šťastná, ale ví, že mě od něj Edward odvede. Řekl to více slovy, než jsem od něj slyšela v celém svém životě. Výraz v jeho tváři, když to říkal a to, že měl větší pravdu, než sám věděl, mě přinutilo poprvé a naposled váhat nad svou volbou. Jela jsem hledat útěchu do Edwardova domu, i když jsem věděla, že tam nebyl. Alice ho totiž přinutila jet s ní do New Yorku nakupovat věci na svatbu, protože mě by Charlie nikdy nepustil.

Ukázalo se, že Emmett byl jediný, kdo byl doma. Hodiny jsem mu brečela na studeném rameni, než jsem konečně usnula a on se ani jednou za tu dobu neodtáhnul, teprve teď jsem dokázala ocenit ten heroický výkon. Nesnažil se nic vysvětlovat nebo mě přimět k mluvení. Jen držel mou ruku ve své medvědí tlapě s velkou opatrností a mlčel.

Pamatuji si, jak se Edward vrátil a křičel na Alici, která samozřejmě viděla můj malý výbuch dávno před tím, než se stal. Emmett tenhle problém zvládnul lépe než ty, odpověděla mu a s klidným výrazem v očích odtančila pryč. A měla pravdu. Nic by mě pravděpodobně nedokázalo uklidnit a zároveň posílit moje odhodlání právě tak, jako jeho velké rameno.

„Už dávno jsem se naučil, že s nevyřešitelnými problémy je nejlepší jít za Emmettem,“ přikývl Edward a přerušil tak můj tok myšlenek. „Většinou nabídne první jednoduché řešení, které mu přijde na mysl. A většinou je správné.“

„Někteří upíři mají tendence přemýšlet o jednoduchých věcech tou složitou cestou,“ přikývla jsem, on se zasmál a pohladil mě takovým způsobem, že mě to přinutilo se zachvět.

„Pro některé ex-lidi to platí dvojnásob,“ zazubil se a věnoval mi dlouhý pohled.

„Nemám tušení, o kom tu mluvíš.“

„Každopádně, naštěstí pro nás, Emmett takový není. Což se prokázalo hned v další vteřině, kdy celou svou filozofickou úvahu o spánku otočil do velmi neslušného vtipu o Rosalii s tím, že spánek není potřeba, když má upír dobrou společnost. A potom následovaly divoké představy a myšlenky, které mě přinutily utéct do lesů.“

Rozesmála jsem se a na pár krátkých minut bylo všechno v pořádku. Mlčela jsem a se škodolibou radostí jsem sledovala, jak se jeho výraz měnil z mírně znepokojeného až v naprosto překvapený. Znal mě až moc dobře na to, aby věděl, že jsem svojí výpravu za informacemi ještě nevzdala a já se v duchu bavila tím, jak marně čekal na to, až promluvím. Po několika pár dalších minutách jeho tichého zoufalství jsem se rozhodla, že mu to ulehčím.

„Tak co ti tři upíři?“ zeptala jsem se a musela jsem vyprsknout smíchy, když potichu zasyčel.

„Věděl jsem, že to nevzdáš,“ zamračil se a vysloužil si tím ode mě polibek.

„Edwarde, tohle je prostě až moc důležité na to, abych to jen pustila z hlavy,“ tlačila jsem dál. „Musíme varovat Jacoba.“

„Ne, nemusíme. Nepřicházejí.“

„Co tím myslíš?“ Začínala jsem být mírně otrávená a to pro změnu asi bavilo jeho, protože nasadil ten nejúžasnější výraz naprostého pobavení. „Nemůžeš mi to prostě vysvětlit?“

„Alice je nevidí, což znamená, že se ještě nerozhodli. Jestli ho stopovali a mají aspoň nějakou znalost vyhledávání informací, pravděpodobně už vědí, co je v La Push čeká. A pokud se přece jenom přiblíží, stejně poznají, že jsme tu my a přijdou za námi dřív, protože budou doufat, že jim pomůžeme. Naše rodina by pomohla zvednout čísla v jejich prospěch.“ Mluvil velmi pomalu, jako kdyby mluvil k dítěti, ale mě to v tu chvíli bylo jedno.

„Což neuděláme,“ konstatovala jsem rázně, možná až příliš, protože se pousmál a upíral pohled na mé vlasy.

„Pokusíme se to vyřešit mírnou cestou,“ řekl o chvíli později, ale pořád ještě mi zblízka studoval vlasy. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli tam nemám náhodou vši, protože vypadal, že je svou činností velmi zaujatý.

„Mírnou cestou? A co se stane, když mírná cesta zklame?“ Hlas mi trochu přeskočil, ale on si toho ani nevšímal. Imaginární brouci na mé hlavě totiž zcela zjevně začali dělat něco zajímavého, protože se na mě stále ani nepodíval.

„Potom... potom se budeme muset ujistit, že ti tři nikdy neodejdou,“ odpověděl mi a v jeho hlase se skrývalo ostří. Poprvé se na mě podíval. „Nemůžeme riskovat, že by se ta informace dostala k Volturiovým. Jsem si jistý, že by se jim moc nelíbil fakt, že jsme odmítli pomoct jiným upírům ve válce proti vlkodlakům.“

Vykulila jsem na něj oči a z úst mi unikl sotva slyšitelný vzdech. „Takže buď mírná cesta nebo tři mrtví upíři.“

„Nemáme moc možností, Bello,“ připomněl mi. To jsem věděla. Koneckonců, připomněla jsem si, oni zabíjí lidi. Nemohla jsem dovolit, aby se přiblížili k Jacobovi. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala někoho chladnokrevně zabít. Ale pokud to mělo ochránit mou rodinu a Jacoba, musela jsem najít nějakou cestu jak se s tím poprat. Bylo to buď oni nebo my. Jednoduché.

Moje vlastní myšlenky mě trochu vyděsily. Bylo to opravdu tak jednoduché? Možná teď. Možná, že k tomu ani nedojde. Možná.

„Takže,“ promluvila jsem po chvíli. „Až budou přicházet, dozvím se to?“ Byla to jednoduchá otázka, ale on na mě zůstal zírat jako opařený. „Co?“ zeptala jsem se.

„Myslel jsem, že budeš... hm... víc znepokojená,“ řekl a díval se na mě tím nejdivnějším pohledem. „Ty a tvoje skryté myšlenky,“ zavrtěl potom hlavou. „Občas mě to přivádí k šílenství.“

„Dozvím se to?“ zopakovala jsem otázku a on přikývl. Chvíli jsem si v klidu hověla v jeho náručí. „Mimochodem, ta tvoje snaha o uklidnění moc nezabrala,“ poznamenala jsem potom a jeho hruď se pode mnou otřásla smíchem.

„Ještě jsem ani nezačal,“ prozradil mi a jemně mě políbil. Nebyla jsem překvapená tím, že to okamžitě odválo všechny moje obavy daleko pryč a jako vždycky jsem si přála, aby ten polibek nikdy neskončil. Když jsem byla člověk, netušila jsem, že by mohlo existovat něco lepšího, než líbat Edwarda. Teď jsem znala něco stokrát lepšího: být upír a líbat Edwarda.

Přetrvávající lidský instinkt mi pořád říkal, abych se netiskla tak blízko, že to dělám pro Edwarda těžké. Že mi každou chvíli zkamení pod rukama a odtáhne se, protože jeho hlad pro mou krev bude hrozit, že ho pohltí. Ale to se už nestávalo a to samotné zjištění posunovalo všechno na novou úroveň.

Zrovna jsme se dostávali k té lepší části, když celý dům pročísl Rosaliin výkřik.

„ALICE!“

Edwardovy ruce mi zmrzly na zádech a oba jsme se na sebe vyděšeně podívali. „Tolik k mému relaxování,“ zamračila jsem se.

„Neslyším myšlenky,“ připomněl mi když si oblékal tričko, ale já byla už venku z pokoje na cestě dolů. Byla jsem si stoprocentně jistá, že viděla něco hrozného a celá hlava mi pulzovala strachem.

O celé dvě vteřiny později jsem zůstala stát, neschopná jediného slova.

---------------

Rosalie s Alicí stály naproti sobě, obě viditelně rozzuřené a zrovna se přetahovaly o časopis, který se vzápětí roztrhl v půli. Obě zkameněly a zatímco Alice se tvářila vítězoslavně, její blonďaté sestře z očí šlehaly blesky.

Rosalie mrskla svou půlkou po Alici a stostránková půlka časopisu málem chytila ohněm, jak rychle letěla, aby se pak neškodně odrazila od bledého těla. „To si děláš srandu!“ křičela Rosalie vztekle.

„Rosalie, tohle prostě nepůjde,“ odpověděla jí Alice tím svým klidným tónem, ve kterém se ale skrývala síla parního válce. Edward se objevil vedle mě, už plně oblečený a zabralo mi jen zlomek sekundy ujistit se, že už zase slyší myšlenky, protože se začal tvářit velmi pobaveně a jen těžko skrýval smích.

„Tyhle šaty se prostě na tvojí svatbu nehodí,“ pokračovala Alice a já uviděla Emmetta s Jasperem, jak se bez zájmu odebrali ke gauči a pustili televizi.

„Jak to myslíš, nehodí? Vždyť mám zatím jenom ty šaty!“ Stály metr od sebe a vypadaly, že sebe každou chvíli vrhnou.

„Už jsem o tom přemýšlela a tohle prostě nejde, Rose. Tyhle šaty k romantické svatbě nepasují. Vypadají jako něco, co by si na sebe vzala jen rocková hvězda!“

„Romantická svatba? Kdo řekl, že chci romantickou svatbu?“ Rosalie zvyšovala hlas a vlasy jí lítaly okolo obličeje. V zuřivosti vypadala nádherně, podobně jako Alice, jejíž postoj i přes jistou míru rozrušenosti vypadal jako postoj prvotřídní tanečnice.

„Já! Bude to perfektní!“

„Ale no tak, děvčata,“ vložila se do toho Esme a její klidný hlas zapůsobil jako kýbl studené vody na hlavu. Edward mě políbil do vlasů a poodešel se podívat na Emmetta a Jaspera, kteří se zrovna rozhodli zahrát si hry na nějakém přístroji, jehož název mi nic moc neříkal. Já zůstala stát na místě, ale smála jsem se stejně jako Edward, zatímco Alice s Rosalií po sobě stále vrhaly nepříčetné pohledy.

„Bello? Nemohla by jsi ještě na chvíli zabavit Edwarda?“ zakřičel Emmett a vzápětí stál vedle mě. „Když předvídá každý můj tah, je těžké vyhrát,“ pošeptal mi se širokým úsměvem.

„Hej, spíš by jsi se měl strachovat o Jaspera,“ poznamenal Edward a stoupnul si mezi nás. „Vždycky, když vyhrávám se najednou cítím tak vyčerpaný, že nemůžu ani mačkat tlačítka.“

„Já nic nedělám,“ ozvalo se od televize pobaveně. „Emmett ničí jeden ovladač za druhým, vždycky je promáčkne.“

„Vidíš, Emmette? To je tvá zbraň,“ zasmála jsem se. „Můžeš rozmačkat jejich ovladače.“

Emmettova tvář se ještě víc rozzářila a začal se nahlas smát. Zato Edward se mračil. „To od tebe není vůbec hezké,“ obvinil mě.

„Styď se,“ ozval se Jasperův hlas od televize. Mrkla jsem na Emmetta a Edwardovi jsem vlepila pusu.

„Promiň, Jaspere,“ omluvila jsem se mu bez špetky lítosti v hlase a odpovědí mi byl pobavený smích.

Esme popošla k nám. „Jestli se zase chlapci hodláte poprat, uklidíte si to po sobě,“ zahrozila. „A ty,“ ukázala prstem na Edwarda. „Ty se neopovažuj zničit další drahý kus vybavení.“

„Ano mami,“ odpověděli Edward s Emmettem sborově.

Esme mě chytla za ruku a otočila se k Alici s Rosalií, které se na sebe pořád ještě zle mračily. „Co kdybychom přenesly svatební plány do jídelny na stůl?“ pobídla je a obě poslušně kývly. Byla jsem fascinována její přirozenou autoritou a nemohla jsem si pomoct, ale výraz na Edwardově tváři byl k nezaplacení.

„Sto let nebo patnáct, občas v tom není žádný rozdíl,“ usmála se na mě Esme, když mě vedla do jídelny. Narazili jsme na Carlislea, který se zrovna chystal do nemocnice na noční směnu. Zastavil se u nás, políbil Esme lehce na čelo a potom se otočil ke mně.

„Zavolám ti z nemocnice, Bello. Nejsem si jistý, jestli se mi tam podaří udržet Charlieho ještě po nějaký čas. Zdravotně je v dobrém stavu, rána na hlavě se v pořádku hojí a trvá na tom, že se chce vrátit do práce. Pokusím se naplánovat ještě nějaká vyšetření,“ řekl mi a já se zmohla jen na přikývnutí.

„Zkus to co nejvíce prodloužit,“ poprosila jsem a cítila jsem, jak mi Esme jemně stiskla ruku. Přikývl, vyšel z domu a my následovaly Alici s Rosalií do jídelny. Násilím jsem se snažila odhánět myšlenky, které se mi znovu začaly cpát do hlavy a kazit Edwardovy plány na můj relaxační den, ale jak se nakonec ukázalo, Alice s Rosalií mi poskytly dobré rozptýlení.

Dokonce ani po hodině mě nepřestalo bavit pozorovat ty dvě. Nebyla jsem moc poblíž, když se připravovala moje svatba, protože Charlie s Edwardem došli k vzácné vzájemné shodě s tím, že bych měla strávit co možná nejvíce času doma. Což stejně většinou zahrnovalo večeři a večerní koukání na televizi, ale já věděla, že jsou to poslední podobné chvíle s mým otcem a proto jsem si je užila víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Každý večer jsem připravila opravdu dobré jídlo, protože jsem si nebyla jistá, jestli si někdy vůbec vaření ještě užiji, když ztratím chuť k normálnímu jídlu.

Další nemožně zoufalý týden bez Edwarda jsem musela strávit ve Phoenixu u matky. Samozřejmě potkala Edwarda na večeři, ale zbytek týdne chtěla strávit jen a jen se mnou a v podstatě to byla jedna velká kampaň proti manželství. Byla smrtelně vyděšená, že se chci vdávat a já jí samozřejmě nemohla říct, že kdybych si mohla vybrat, dala bych si ještě tak sto padesát let na rozmyšlenou. Takže jsem celý týden zatínala zuby, když mi Renee vyprávěla o všech jejích kamarádkách, které se vdávaly moc mladé a skončilo to katastrofou. Samozřejmě nezapomněla jmenovat sebe a Charlieho, ale nemohla říct, že by to nakonec skončilo katastrofou, takže toho nakonec nechala.

Plakala jsem, když jsem odjížděla a má matka držela v ruce datum svatby spolu s pozvánkou. Ale trochu mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, že jsem neplakala dost. Po čase jsem si uvědomila, že má matka se beze mě naučila žít, měla Phila, všechno bylo v pořádku, ona bude v pořádku. Byl to právě Charlie, můj otec, sám, který si na mě tolik zvyknul a kterému to mělo zlomit srdce. Můj otec, který teď ležel v nemocnici a jeho dcera byla monstrum. A který mohl jen doufat, že to monstrum nevyrazí právě ve chvíli, kdy mě konečně zase uvidí. Moje útroby se sevřely zoufalstvím, když jsem si uvědomila, jak moc se mi po něm stýská.

---------------

„Alice! Nech to tam!“ rozzuřila se Rosalie už po desáté. Alice se snažila slepit některé záložky ve svatebních časopisech, které se jí nelíbily, v naději, že si toho Rosalie nevšimne a rozhodne se je přeskočit.

„Rose, stejně nakonec bude po mém,“ odpověděla jí Alice netrpělivě.

„Neopovažuj se slídit v budoucnosti,“ pohrozila jí blonďatá kráska a Alice se rozesmála.

„Na to nemusím koukat do budoucnosti,“ blýskla Alice úsměvem a Rosalie neměla daleko k výbuchu. Najednou se jí ale oči uzamkly na mě a na papíry přede mnou. Asi před půl hodinou jsem dostala za úkol vypisovat návrhy na papír, ale tolik jsem se bavila při pozorování jejich dohadů, že jsem místo toho začala kreslit. Bylo to jen čmárání, bezmyšlenkovité, ani jsem nevěděla, co vlastně dělám. Na papíry pod mýma rukama jsem si nevzpomněla, dokud mě na to Rosalie neupozornila.

„Moc pěkné, Bello,“ pochválila mě a já se konečně podívala na to, co jsem vytvořila. Byly to portréty Alice a Rosalie a vyvalila jsem oči. Byly o dost lepší než cokoliv, co jsem nakreslila dřív, ale pořád ještě bych je nepopsala slovymoc pěkné.

„Tohle jsem nakreslila?“ zeptala jsem se, napůl sama pro sebe, nevěřícně.

„Bello, to je opravdu krásné!“ vykřikla nadšeně Alice, která v tu chvíli odsunula svatební plány před sebe a rychlostí blesku hrábla pro svůj portrét. „Tenhle si pověsím v pokoji,“ vypískla nadšeně. „Nikdy jsi nám neřekla, že umíš malovat!“

„Neumím,“ zamumlala jsem rozčarovaně. „Baví mě to, ale moje obrázky nikdy za moc nestály.“

Alice se na mě podívala útrpným pohledem, který vždycky používala, když jsem na sebe odmítla plácat makeup. Byl to pohled, kterým se mi snažila vysvětlit, že nic nevyužívám naplno, ani svou krásu, kterou já jsem osobně neviděla, ale ona zcela zjevně ano. „Myslím, že jsi to musela umět, když teď kreslíš takhle.“

Podívala jsem se vedle sebe a viděla jsem hromadu všemožně zlomených tužek. Přede mnou leželo nové balení a v tu chvíli vešla dovnitř Esme, která se už před dlouhou chvílí vytratila pryč kvůli nějaké nové práci. V ruce držela další balení tužek a když viděla Alici s Rosalií prohlížet si obrázky, usmála se.

„To ty jsi přinesla tužky?“ zeptala jsem se překvapeně a ona přikývla.

„Viděla jsem tě kreslit, ale pořád se ti lámaly v ruce. Což je divné, protože papír jsi neprotrhla ani jednou,“ pokrčila rameny. „Tak jsem myslela, že by se ti další zásoba mohla hodit. Možná nemáme spíž plnou jídla, ale máme skříně plné věcí, které se rychle a snadno ničí,“ zasmála se tiše melodickým hlasem.

Jako mávnutím proutku se vedle mě objevil Edward, následován Emmettem a Jasperem. Pravděpodobně ho v myšlenkách zavolala Alice, která pořád ještě nadšeně obracela obrázky v rukou. „Podívej Edwarde, co Bella nakreslila,“ řekla a strčila mu obrázek přímo před obličej.

Chvíli si ho prohlížel, potom se mu na rtech objevil široký úsměv a políbil mě na temeno hlavy. „Moc pěkné,“ pochválil mě stejnými slovy jako Rosalie chvíli předtím. Podívala jsem se okolo sebe a viděla jsem, že se všichni usmívají a kývají hlavami. Ten hromadný příval pozornosti mě překvapil a zároveň vyděsil, protože byl naprosto neodůvodněný.

„Opravdu se ti to povedlo,“ řekl mi Jasper tichým hlasem a já si všimla, že se nemůže odtrhnout od portrétu Alice, na kterém jsem prostě neviděla nic skvělého, ale on jím byl fascinován.

„Vsadím se, že všichni umíte taky kreslit,“ zamumlala jsem a Emmett se za mnou hlasitě rozesmál. Představila jsem si ho s malou tužtičkou v ruce a s baretem na hlavě před plátnem a musela jsem se taky usmát, protože ta představa teď vypadala trochu absurdní.

„Umíme kreslit,“ přikývla Rosalie. „Ale ne takhle.“

„Vždyť to není nic moc,“ zkusila jsem to znovu a při pohledu na obrázky jsem si musela dát za pravdu.

„Věř nám, Bello,“ řekla mi Esme. „My poznáme rozdíl. Vidíme umění během let,“ mrkla na mě.

„A to právě proto, že nemáme nic lepšího na práci,“ dodal Emmett a vysloužil si tím zamračený pohled od Esme.

„Musíš mě nakreslit ještě jednou,“ řekla mi Alice.

„A mě,“ dodala Rosalie, což mě vyvedlo z rovnováhy. Proč by Rosalie chtěla, abych jí nakreslila? Žádný malíř by nedokázal zachytit její krásu, protože jenom skutečnost dokázala ukázat, že je dokonalá.

„A dům,“ přidala se Esme. „Až se jednou přestěhujeme, chci ho mít na obraze. Koneckonců jsme toho tady dost zažili,“ řekla.

„A získali,“ zamumlal mi Edward do ucha.

„Budeme potřebovat tužky, uhly, barvy a všechno okolo,“ vysypala ze sebe Alice a tím mě absolutně dorazila. Se zoufalým pohledem jsem se otočila na Edwarda, který stále ještě stál za mou židlí a najednou jsem přesně věděla, co chci kreslit.

„Chci nakreslit tebe,“ řekla jsem a pro jednou mě vůbec nezajímalo, že jsou ostatní stále ještě v místnosti.

Edward se na mě díval a v očích mu běhaly jiskry. . „Nejsem moc dobrý v pózování,“ přikývl s pokrčením ramen, ale jeho silné ruce mě vzápětí zvedly ze židle a já se ocitla v jeho objetí, kde bylo to nejbezpečnější místo na světě.

„Jasně,“ poznamenala jsem pobaveně. „Jde ti všechno na světě, ale pózování ti nejde.“

Políbil mě a já se otočila zpátky ke stolu. Cítila jsem se až provinile, jak šťastná jsem se cítila vzhledem ke všemu tomu nebezpečí, které se blížilo. Edward chtěl, abych relaxovala. Pokud myslel, že je to tak strašně důležité, byla jsem ochotná to zkusit a pokud mi v tom kreslení, ať už dobré nebo špatné, mělo pomoct, byla jsem ráda, že se mám čemu věnovat.

„Budu potřebovat hromadu tužek,“ řekla jsem nakonec.

Navigace

1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8